jaj

Taky se vám stává, že vidíte květák a musíte si do něj kousnout? Nedělám to hned v obchodě, vydržim to domů, jednotlivé růžičky pak ukusuji jako jablko.
A když vidíte pomeranč, tak si dokážete vzpomenout jen na to, že jste vyšťavená jako on?
A když vám někdo říká, že je všechno zalitý sluncem, tak mu nevěříte ani nos mezi očima?
Zas je to tu, ty chvíle, zejména páteční chvíle, kdy se neudržim v sobě a lítám pozorností ve vnějším světě, jsem víc v hlavě a ne v srdci. To pak vedu monology jako ten dnešní:

"nestíhám si udělat ty pěkný věci, co jsem chtěla, nestíhám si přečíst ani řádek, kluci jsou nějak víc energetičtější, nezastavím se, ráno vyskočim a ve dvanáct koukám, že je teprv dvanáct, páč mě se zdá, že jsem akorát doběhla tak osmihodinový maraton, doma spoušť, venku spoušť, nenapečeno, nevyměněné ložní, nefunguje sušička..

nemám ani čas uvařit pořádné jídlo, mladší dítě mě pořád pronásleduje, to i teď, k obědu jim dávám jídlo, které navařim den dopředu večer, nebo jako dnes jídlo od babičky, na mě většinou nezbyde, už několik dní po sobě obědvám topinku, vajíčka a sýr, když uspim Jonáše, rychle připravim, pak se důmyslně schovávám po domě, abych se mohla najíst, stejně mě vždycky najde a něco mi sní.

Volala jsem si s kamarádkou, je taky trochu zoufalá, aspoň se mám s kým podělit.
Stahuji romantické vánoční komedie a doufám, že se na ně někdy podívám, Láska nebeská se mi už po několikáté sekla.

Věřim, věřim tomu, že když se z toho dneska vypíšu, zítra to bude skvělý, zalitý sluncem, po zoufalství ani památky, možná mě napadne, kdo tohle vlastně celé psal...prostě pátky jsou nebezpečný:)"

Naštěstí už při psaní se vracim do sebe, protože bych to jinak nenapsala, píšu těch 15 minut, i když mi na noze visí dítě a dožaduje se mé pozornosti, píšu, abych si uvědomila, že mám jí do svého nitra, do svého středu a načerpat tak energii na adventní čas. Když dopisuji, celá místnost se zalije teplym sluncem, v tom šedivém dni teď vysvitlo, no není tohle znamení?:)

Krásný adventní víkend všem.










Komentáře

  1. Mám chvíli, mladší spí a starší je aerobiku, takže jsem se v tomhle fuj počasí začetla konečně do tvých článků...nooo a wau...tak krásné čtení, fotky...úplně tě vždy obdivuji, jak vše stíháš, ta pohoda vyzařující z fotek, štěstí...krása. A já si pak říkám, jak moc ti závidím a obdivuji! já mám na starost po dětech ,,jen" byt 40m2 a ty??? Jsi úžasná! Pak čtu tento článek a nemůžu uvěřit :-) ale jak vím a znám tě z kdysi, tak moc negativní být neumíš ;-) teda néé aspoň dlouho. U mě máš opravdu neskutečný obdiv a opravdu ti závidím, v dobrém samozřejmě ;-) úplně mě nabíjíte rodinko když koukám na vaše foto, i když je venku hnus a tmavo, dobili jste mě aspoň trošku :-) Zuzanko strašně ráda bych Vás zas viděla, neviděli jsme se takovou dobu!!! Takových věcí se změnilo ;-) je to sranda. Pozdravuj doma!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Milá Jituško, taky Tě a hlavně Tvoje děti moc ráda uvidim, prostě se někdy sbalte a doražte:) a víš, co si myslím?, že v tom malym bytě v Praze je to někdy mnohem složitější než tady, kde děti prostě vypustim ven před velký prosklený dveře a jdu se v klidu připravit sama apod...aspoň tak moje zkušenost z bytu 55m2 na Vysočanech:) pusu pa

      Vymazat

Okomentovat

Děkuji za Vaše slova:)

Oblíbené příspěvky