Dovča v čoudu:)

Poslední dny krušno, krušno, Bárny horečky, kašel. Tmavý kubánský doktor ho natahuje při vyšetření jak při tortuře...leží na něm ještě sestra a já mu jen přes ten všechen řev opakuju, že je to dobrý a bude to dobrý. Máme antibiotika, horečka klesá, vypadá líp, večer letíme, potěš koště. Přírodní utlumovák si dávkuju taky, ve dvojitých dávkách. Kluci jsou ještě u moře, Jonda by tam snad ani nešel, kdyby tam nebyla jeho láska, holčička Klárka. Cvak, vybavuji si, jak před pár dny večer s ní seděl jako velký kluk u bazénu a vedli řeči, to jsou pro mámu zas pěkně nový pocity:)

Když jsem mu ráno opatrně říkala, že si může o té malé slečně popovídat třeba s tátou, kdyby o to stál, naštvaně mi odvětil, že se chce bavit normálně! Třeba to není láska, třeba je to jen obyčejné souznění duší, jen mě to nutí přemýšlet, zda ho připravujeme na tu sociální interakci dobře, zda si udrží svůj postoj, jestli ho vůbec bude mít, zda si za ním dokáže nenásilně stát, jestli bude mít dostatečné EQ, aby neobtěžoval lidi svým egem, rozprávkami, které nikoho nezajímají, aby dokázal nacítit člověka, aby dokázal říct ne, odejít nebo naopak obejmout, když to druhý potřebuje.

V myšlenkách se loučím s touhle vyprahlou zemí, kde si ani kdybys moc chtěla, neušpiníš ruce od hlíny, kde to přes den vypadá, že tu nikdo nežije, kde ti ještěrky dávaj dobrou noc a cikády občas vyruší ze zamyšlení.

Balím pět švestek a míříme na severovýchod. Domů si s sebou odvezu překrásné vzpomínky na vyprahlou zem, na byliny, které jsem tu objevila. Kousek od domu jsem objevila třezalku, svahy pokryté proskurníkem lékařským, u vodopádů zas vodní mátu, běžně jsou tu cesty lemované tymiánem a rozmarýnem..

Cítím velikou vděčnost, že můžeme dětem ukázat jiný život, dopřát jim řádění ve vlnách a hrady v písku. Cítím velkou únavu a možná taky strach, ale nenechávám se jimi smést. Prožívám si emoce, upíjím vodu, jdu se vykoupat do bazénu, letim...

ps: většina fotek je nezveřejnitelná, děti jsou pořád totiž krásně svobodně nahatý:)