boží letní dny

Nikdy se nelze nabažit vůní přírody, prostě to fakt nejde, dostávám se do fáze žití v přítomnosti, že jsem schopna sledovat hodiny kytky na louce, květy keřů nebo zobající ptáčky, oddechujícího psa, líně vyhlížející kočky, třepotající se listy, strukturu jitrocele, symbiozu různých druhů rostlin a keřů. Třeba z kozlíku, proskurníku, heřmánku a bodláku na bylinkové kopě jsem dnes a denně unešená.

Je půl desátý večer, muž klepe kosu, Jonda si tu byl pro vodu a zas utíká do stodoly za tátou, jak jsme mohli chodit spát po večerníčku, to tedy nechápu:)

V poslední době je to takový návrat do civilizace, navštívili mě bývalý spolužáci ze základní školy. Jeden z kluků opakovaně nazýval naše kachňata roztomilými housaty, když jsem přicházela k ohni kluci nervozně vyskočili a přešlapovali, říkám si, že na tyhle manýry si nepotrpim, ať si klidně sednou, s vykulenýma očima mi však oznamují, že kolem nich proběhla tááákhlee velká krysa.
V týdnu pak jedu do našeho velkoměsta, užívám si to, s mužem ice latté nad Kampou, s mým srdcovým šéfem limonáda na Střeláku v Cocovanu, pak oběd v bistru a pivo v klubu, část cesty jdu bosa, je mi blaze, cítim se tak nějak ukotvená, v rovnováze, joo je to fakt pocit blaženosti, žádné pocity emočně nahoře nebo dole, prostě střed. Místo aby mě město vysálo, vysaju si to nejlepší já. Roztrhané žabky s dětinským šibalstvím nechávám nadobro v klubu pod lavicí a osvícenou Prahou odjíždím do našeho ráje.

Každý den jsme se chodili s dětmi dívat do jabloně, jak se daří kosím mláďatům. Jeden den říkám muži, že už brzo vyletí, následující den mi u okna balancuje na zkoseném špagátu před oknem do kuchyně kosice, kouká mi do očí, já ji odvětim, že není zač, odletí, jdu se podívat do koruny, hnízdo je prázdné.

S babi a dědou na festivale...

na koupálku

rozmixované ovoce k svačině

Prostě takový boží letní dny né, znáte to:)