City a pocity ve Španělsku

Nasávám mořský vzduch, dva měsíce poté a zase Španělsko, místo Golfo de Valencia je to teď Costa Blanca. Bude nebo je úplněk, vnímám vítr, už unavené letní slunce, vyhřáté moře.

Zatím se vůbec necítím na dovolenou bez mých milých, ač by to asi bylo normální, po intenzivních letech těhotenství, rození, práce na chalupě, odloučení se nejen od civilizace, kultury na dosah, barů, luxusních vín a MHD…, ale já si spíš vytvořila závislost na své rodině a to mě teď momentálně nejvíc baví. 

Je tma, svítí měsíc, jdu se nadechnout na terasu, vzduch je příjemný, voňavý, děti vytuhly už v autě, po koupačce jsme dali výbornou kávu v Café d´Origen a prolejzky, dětská hřiště na pláži, pak večeři s několika chody v místňácké restauraci a zase hřiště, jsou unavený jak koťata…no a na tý terase tak přemýšlím, jak jsem za ně za všechny ráda a že vlastně nic jinýho nepotřebuji a nechci. Bárny s těmi svými „jo, ne, hají, letadlo a traktor a taky pryč“ a Jonda se svýma lumpárnama a řečmi typu „mami, já jsem zvědavej, nebo pojďte tam na to hřiště, tam jsou taky lavice, když nás vidí, jak vysíleně klesáme u každé atrakce na lavičky s přáním se chvíli nehýbat a jen čučetJ, mého muže, když nechá číšníkovi 50 místo 5Eur dýška, babičku, která slyší každé desáté slovo, takže po dvou dnech zjistíme, že ještě neslyšela cikády, co tu řvou celé dny, no a vlastně i sebe, když jsem zapomněla nabíječku na foťák a ten se v letadle vybil, takže z dovolené nebude žádná kvalitní fotka, a dědu, co čeká doma a čekal venku na tom pidi pardubickém letišti dvě hodiny, co jsme my pročekali uvnitř, pač letadlo mělo zpoždění, aby nás viděl vcházet do letadla…

Myslim, že tohle všechno je láska, čistá a bezpodmínečná…