výletníci

už jsme doma, hurááá
Výlet do Prahy, vyrážíme ráno, mám harmonogram, bohužel si dávám moc velkou naději, že bude dodržen. Království železnic podruhé, nepamatuji si, že by tam poprvé nebyl vzduch, tentokrát nebyl. Jedno přebalování. Šíleně vyřízené děti z nedostatku vzduchu a po polední únavy, jsou zvyklé spát, metro, přece jsem Jondu chtěla vzít do metra! Dáváme metro, dvě stanice k tátovi, děti mají už kruhy pod očima, musim kojit, v metru vlaje můj prs. Oběd v nákupním centru!!bože to jsem fakt jako nechtěla, pizzerka, co vypadá pěkně, designově, není zlato, co se třpytí. Nulový kontakt se strávníkem, co porce to polotovar z igelitovýho sáčku, šup do koše a další, karty, pager, několikrát dokola opakovaný design, jeden záchod, druhé přebalování.
Nohy nahoře u fešáka v kanceláři, jsem na něj trochu naprdlá, pač to měl být rodinný výlet a on jednal celou dobu, prý o skleněných stěnách, chtěla jsem křičet, že kašlu na skleněný stěny bůhví kde. Hračkářství, no prostě sem to dětem slíbila, nikdy nebyly, tak ať si to užijí, každý si vybere jedno autíčko a samou únavou už nezvedají nohy, Bárny se zakousne do růžového pejska na baterky.
Na ulici prosecco, metrem zpátky s dětma na parkoviště, naložim je do auta a zamávám babi a dědovi, odcházím pěšky ke Smíchovu, říkám si, že bych takhle potřebovala jít celý den, aby na mě nikdo nemluvil, noha nohu mine, pozorovat bezdomáče pod mosty a zamilovaný u kandelábrů, být v tichu, ve svém tichu.
Fešák mě vyzvedne, potupně na mě zatroubí, ať jakože nastoupim, dávám pokyn směr Kosí zob, až tam se atmosféra uvolňuje, jsem "mezi svýma", fajn lidi, co myslej tak nějak podobně, udržitelně, vědomě, procházíme si jejich půvabnou lesní školku, bezobalový obchod, přátelé našich přátel. Mám nakoupeno, jsem spokojená.
Tak zase někdy Praho, pááá.