Jak to je a trochu taky jak to bylo
myslim, že dlužim vysvětlení, abych mohla psát o víkendové akci, kteroužto náš kamarád s nadsázkou pojemnoval"lágr Jamky", měli byste aspoň zhruba vědět, co předcházelo...
příběh je ale pekelně dlouhý, takže ve zkratce asi takto, po našich cestách po světě jsme si ujasnili náš životní postoj, názory a začali prahnout po životě mimo město. Netlačili jsme, jen jsme prostě věděli, že to tak bude. Občas se podívali na prodeje nemovitostí, bavili nás ty snové zámky, plány do daleké budoucnosti. Občas někomu náš sen řekli. Bylo nám jedno, kde dům koupíme, dívali jsme se na Vysočinu, severní Čechy, jen hory jsme nechtěli, nejsme zapálení horalové s hroší kůží, ač k syrovým a drsným lidem z hor mám obrovský respekt, páč oni ví, o čem to je:)...joo, tak krátkozrací jsme se odvážili být. Tehdy jsme si vůbec neuvědomovali, jak by to nebylo vlastně ono, nemít poblíž kamarády z dětství, školních let a rodinu. Naštěstí osud stál při nás a ten je chytřejší než my. Kamarád pak jednou mezi řečí povídá, že vedle jeho mlejna se prodává dům (dům v radiusu 30 km od našich rodin a taky rodných hrud našich přátel).
Pak už to jelo, schůzka, hypotéka, schůzka, kartářka (néé, my néé), louka, kupní smlouva...ještě jsme neměli vklad v katastru a už jsme sem jezdili vyklízet hromady, hromady a zase hromady všeličeho. Už tehdy nám pomáhali rodiče, tahali s námi pytle s odpadky, nakládali na náklaďák, obědvali u ohně nebo v autě...bylo to tu fakt pekelný, plesnivý, unavený životem, nepoužívaný, zanedbaný, zarostlý, shnilý...ale mělo to KOUZLO a pateticky i DUŠI. Byla to makačka a stalo se nám to, co většině nadšenců..."znova bych do toho nikdy nešel"...páč přežívat v jedný malý místnůstce s kouřícíma polorozpadlýma kamínkama, bez pořádný koupelny...pár let chodit a pak i žít ve stavbě, prach, nepohodlí, nuž vzpomínám si na to, jak jsem sbíječkou sundavala vnitřní omítky, to jsem byla myslim v prvním trimestru těhotenství, jak jsem opalovala dveře, louhovala je, jak padal sníh a do obýváku byla místo francouzských dveří obrovská díra a kluci z ní vyndavali další a další kameny...vzpomínám na ty hodiny a hodiny u venkovního sporáku, ve sněhu, blátě, na žhavym slunci, na tolik připravených pokrmů pro všechny "na stavbě", na tolik hodin strávených při vykopávání ztepilých kopřiv, kamenů, šterku, na nekonečný proces stavby plotu...je toho tolik, že bych vás tím otrávila. Není to víkendová zábava se špachtlí, je to každodenní stavba, rekonstrukce, zahradničení, výkopové práce, elektroinstalace, apod...
Cítíme že to nejdůležitější máme teď po pěti letech hotovo, jsme tu šťastní jak blechy, běhají nám tu už i naši prcci, prožíváme tu sváteční chvíle, bolesti, štěstí, zamilovali jsme si to tu, krajinu kolem, atmosféru místa, propojili jsme ji s našimi dušemi a vytvořili tak nové místo na starých a pevných základech. Kolemjdoucí bez výjimky vzpomínají se slzou v oku na staré pracovité a milé manžele, na pana košíkáře a jeho paní, známe se s některými z příbuzných a věříme, že se seznámíme s dalšími, aby viděli, že jsme místo jejich dětství neznesvětili, a že se mu snažíme upřímně vložit srdce a světlo.
Další naše plány jsem popisovala v příspěvku Co se to u nás děje, z července (bohužel neumím vložit proklik).
Pokračujeme, bez přestávky, často nám pomáhají přátelé, o víkendu se konala již několikátá brigáda v řadě. Chlapi tloukli omítky, žany věnci vily. Děti si hrály, skákaly na trampolíně, jezdily na pukym a na traktoru, řádily i uvnitř, oheň plál, švitoření, tlukot kladiv, řev sbíječek, prach a mlha a hodně dobrýho kafe a tučnýho jídla a všechno to bylo TAK FAJN. Děkujeme!!!
to jsou někteří z nich....
když nevily, byly v teplíčku...
podzimní věnce...za chvíli vánoční
je to krása očekávání...
sice jsem moc nevařila, ale aspoň polívku, mrkvovou s nastrouhanym balkánem a dýň.semínky
.a pro poctivé, neb jsem minule nevložila, tak tady jsou dnes dvě rady, jak na to:)
a) "dovolme dětem, aby měly rády samy sebe - jakou informaci například posíláme dítěti, pokud se samo obleče a nadšeně nám to přijde ukázat? má však oranžové kalhoty, křiklavé triko a ponožku každou jinou. Naše možná reakce? "Jdi se převléct, vypadáš jako kašpar." Informace, jakou dítě dostává, může být něco takového: nejsem dost dobrý na to, abych se sám oblékl...jaký odraz to má na sebevědomí a sebehodnocení? Nemusí se nám vždy líbit, jak naše děti vypadají, jak se chovají, ale jsou to ony a dělají to nejlépe, jak dovedou, a dělají to s cílem nás potěšit....."
b) "ptejme se dětí na názory - je nesmírně důležité dát dítěti vlastní hodnotu tím, že ho zapojíme do chodu rodiny, rozhodování. Spoluúčast dítěte je stěžejní pro rozvoj zodpovědnosti. Zodpovědnost je stěžejní pro spokojený život. Myslíme si, že dítě nemá vlastní názor? Že něčemu nerozumí? Zkusme jim naslouchat, byli bychom překvapeni, jaké mají děti nízory, jak se jich co dotýká...jejich názory by rozhodně měly být důležité v našich očích."
příběh je ale pekelně dlouhý, takže ve zkratce asi takto, po našich cestách po světě jsme si ujasnili náš životní postoj, názory a začali prahnout po životě mimo město. Netlačili jsme, jen jsme prostě věděli, že to tak bude. Občas se podívali na prodeje nemovitostí, bavili nás ty snové zámky, plány do daleké budoucnosti. Občas někomu náš sen řekli. Bylo nám jedno, kde dům koupíme, dívali jsme se na Vysočinu, severní Čechy, jen hory jsme nechtěli, nejsme zapálení horalové s hroší kůží, ač k syrovým a drsným lidem z hor mám obrovský respekt, páč oni ví, o čem to je:)...joo, tak krátkozrací jsme se odvážili být. Tehdy jsme si vůbec neuvědomovali, jak by to nebylo vlastně ono, nemít poblíž kamarády z dětství, školních let a rodinu. Naštěstí osud stál při nás a ten je chytřejší než my. Kamarád pak jednou mezi řečí povídá, že vedle jeho mlejna se prodává dům (dům v radiusu 30 km od našich rodin a taky rodných hrud našich přátel).
Pak už to jelo, schůzka, hypotéka, schůzka, kartářka (néé, my néé), louka, kupní smlouva...ještě jsme neměli vklad v katastru a už jsme sem jezdili vyklízet hromady, hromady a zase hromady všeličeho. Už tehdy nám pomáhali rodiče, tahali s námi pytle s odpadky, nakládali na náklaďák, obědvali u ohně nebo v autě...bylo to tu fakt pekelný, plesnivý, unavený životem, nepoužívaný, zanedbaný, zarostlý, shnilý...ale mělo to KOUZLO a pateticky i DUŠI. Byla to makačka a stalo se nám to, co většině nadšenců..."znova bych do toho nikdy nešel"...páč přežívat v jedný malý místnůstce s kouřícíma polorozpadlýma kamínkama, bez pořádný koupelny...pár let chodit a pak i žít ve stavbě, prach, nepohodlí, nuž vzpomínám si na to, jak jsem sbíječkou sundavala vnitřní omítky, to jsem byla myslim v prvním trimestru těhotenství, jak jsem opalovala dveře, louhovala je, jak padal sníh a do obýváku byla místo francouzských dveří obrovská díra a kluci z ní vyndavali další a další kameny...vzpomínám na ty hodiny a hodiny u venkovního sporáku, ve sněhu, blátě, na žhavym slunci, na tolik připravených pokrmů pro všechny "na stavbě", na tolik hodin strávených při vykopávání ztepilých kopřiv, kamenů, šterku, na nekonečný proces stavby plotu...je toho tolik, že bych vás tím otrávila. Není to víkendová zábava se špachtlí, je to každodenní stavba, rekonstrukce, zahradničení, výkopové práce, elektroinstalace, apod...
Cítíme že to nejdůležitější máme teď po pěti letech hotovo, jsme tu šťastní jak blechy, běhají nám tu už i naši prcci, prožíváme tu sváteční chvíle, bolesti, štěstí, zamilovali jsme si to tu, krajinu kolem, atmosféru místa, propojili jsme ji s našimi dušemi a vytvořili tak nové místo na starých a pevných základech. Kolemjdoucí bez výjimky vzpomínají se slzou v oku na staré pracovité a milé manžele, na pana košíkáře a jeho paní, známe se s některými z příbuzných a věříme, že se seznámíme s dalšími, aby viděli, že jsme místo jejich dětství neznesvětili, a že se mu snažíme upřímně vložit srdce a světlo.
Další naše plány jsem popisovala v příspěvku Co se to u nás děje, z července (bohužel neumím vložit proklik).
Pokračujeme, bez přestávky, často nám pomáhají přátelé, o víkendu se konala již několikátá brigáda v řadě. Chlapi tloukli omítky, žany věnci vily. Děti si hrály, skákaly na trampolíně, jezdily na pukym a na traktoru, řádily i uvnitř, oheň plál, švitoření, tlukot kladiv, řev sbíječek, prach a mlha a hodně dobrýho kafe a tučnýho jídla a všechno to bylo TAK FAJN. Děkujeme!!!
to jsou někteří z nich....
když nevily, byly v teplíčku...
podzimní věnce...za chvíli vánoční
je to krása očekávání...
sice jsem moc nevařila, ale aspoň polívku, mrkvovou s nastrouhanym balkánem a dýň.semínky
.a pro poctivé, neb jsem minule nevložila, tak tady jsou dnes dvě rady, jak na to:)
a) "dovolme dětem, aby měly rády samy sebe - jakou informaci například posíláme dítěti, pokud se samo obleče a nadšeně nám to přijde ukázat? má však oranžové kalhoty, křiklavé triko a ponožku každou jinou. Naše možná reakce? "Jdi se převléct, vypadáš jako kašpar." Informace, jakou dítě dostává, může být něco takového: nejsem dost dobrý na to, abych se sám oblékl...jaký odraz to má na sebevědomí a sebehodnocení? Nemusí se nám vždy líbit, jak naše děti vypadají, jak se chovají, ale jsou to ony a dělají to nejlépe, jak dovedou, a dělají to s cílem nás potěšit....."
b) "ptejme se dětí na názory - je nesmírně důležité dát dítěti vlastní hodnotu tím, že ho zapojíme do chodu rodiny, rozhodování. Spoluúčast dítěte je stěžejní pro rozvoj zodpovědnosti. Zodpovědnost je stěžejní pro spokojený život. Myslíme si, že dítě nemá vlastní názor? Že něčemu nerozumí? Zkusme jim naslouchat, byli bychom překvapeni, jaké mají děti nízory, jak se jich co dotýká...jejich názory by rozhodně měly být důležité v našich očích."
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Vaše slova:)