Výkřik do tmy

To, že jsem zcela bez sil a že padám na hubu se pozná nejrůznějšími projevy. Ty nejvíc do očí bijící jsou následující - zaprvé Jonda kouká už dvě hodiny na Ferdu mravence, zadruhé volám manželovi, ať se pokusí prodat lístky na ten super drahý koncert, páč já jsem tak KO, že si neumím představit cestu do Prahy natož to tu všechno připravit, abych vůbec mohla odjet. Znáte to. Teda omlouvám se mužům, ale tohle znají podle mě asi jen ženy:)

Přišel podzim, děti jsou nemocný, ty moje už dva měsíce, jsem tu na ně převážně sama, snažíte se všemi způsoby, horem dolem do nich cpu všechno možný, šťávy, laktobacily, homeo, nehomeo....umýt ruce, atd...(Jondu jsem vezla v úterý po dlouhé době ze školky, když přijel, celýho jsem ho svlékla a vykoupala, oblečení do pračky, fakt psycho). Bárny už dvakrát na pohotovosti, teď mi leží celej osypanej v posteli  a spí, konečně, celé ráno jsem musela nosit, aby neplakal, předcházely tomu tři dny v horečkách, taky samozřejmě pronošené dny...užžž nemůůůžuuuu. Vždycky se ale nadechnu a vzpomenu si na telefonát s Vendulou, je taky ko, děti obě na antibiotikách, manžel pořád v práci, vzpomenu si na včerejší telefonát, Jeník říká, kéž bych mohl kojit, Pája je už šest neděl s dětma doma, jsou pořád nemocný, na víkendový rozhovor se Štěpánkou, malá měla loni snad troje atb, spravilo se to až v létě....

prostě vám chci asi říct, že jsme unavené, vyšťavené a že se vám možná zdá, že jsem nepříjemné nebo divné, ale je to fakt prostý, je podzim a my se už jen odevzdaně těšíme na to, až se nám trochu uvolněj ruce, dojdem si na kafe, nakoupit, pustíme si film...a budeme se radovat ze zdravých pidilidí kolem.

tady vypadá zdravě...trvalo to pár dní