Zimní myšlenky
Byla jsem přesvědčená,
že vlastně nic manuálního neumim, nějak se mi to za ta léta vrylo do hlavy a nepřišlo mi to už ani divné, vždyť zas umím číst zákon, uklidňovat jednání a jiný super divný věci, takže ten umí to a ta zas tohle je fakt pravdivý song, že.
Vždycky jsem těm zručnějším záviděla, že se takhle krásně odreagují a já to umim jen zakleknutím do záhonů...mateřství mi ukázalo opak, nejsem žádná kreativní víla, ale umim vystřihnout papírový řetěz, vystřihovánky z časopisu Puntík, složim puzzle, udělám korále, náramek, udělám plakát z fotek, vydesignuju prostor...a bude toho vic, to vím jistě:). Dokonce si tajně myslím, že se někdy naučím i šít, což jsem vždycky dost radikálně odmítala:)
Zima je tady mimo město ideálním kreativním obdobím, jsme zasypaný sněhem a když se zrovna venku nekoulujeme, tak vaříme, pečeme, hrajeme hry nebo tvoříme. Tenhle víkend jsem upekla famózní špenátové rohlíčky od Kuchařky ze Svatojánu, uvařila výborné vege bourguignon od pana Klímy z greenwayfood.cz, koupila droždí a zítra budu pokračovat zdravými dalamánky.
V sobotu manžel pracoval, ale i přesto stihli s Jondou postavit sněhuláka. V neděli ráno jsme blbli v posteli, bylo to dojemný, snídali, byli na obědě u babi a dědy, pak bruslit na zimním stadionu v Příbrami. Pač jsme byli nezkušení, neprozřetelně jsme opustili na chviličku hrazdičku a už se k ní nedostali. Ještě před tím jsme stihli dobrou kávu v Taste Coffee, užívali si zasněžené krajiny, doma navrtávali obrázky a prostě se tak vzájemně koupali v přítomnosti těch druhých, neb náš společný rodinný čas je stále vzácný a když to najednou je, tak jsme prostě hrozně slastní:)
u babi je to vždycky fajn:)
nedal si spánek po o, takže na ledu byl už samou únavou dost ko:)
Často se mi v hlavě otevírají obrazy, nikdy se asi nedozvím, jestli jsou to obrazy z minulosti, artefakt v DNA nebo jen přeplněná mysl z načteného materiálu o dobách minulých. Jsou to vlastně jen pocity, ale pocity věrné, okamžitě vyvolávající silné emoce. Naposledy se mi tak stalo, když jsme seděli u stolu s dětmi a večeřeli, za okny zima...najednou jsem pocítila neuvěřitelně silný pocit úzkosti, jakoby jsem tu takhle seděla někdy na počátku 20.stol., nebyla si jistá, zda nám zásoby jídla stačí na zimu, smutně se dívala na ty krásné děti, neb zima bude dlouhá, ruce popraskané od tvrdé práce, zima, drsný život, kráva v chlívě... Čas v přítomnosti, s dětmi, mi totiž dovolil nic nikam netlačit, nechat emoce plynout, volně, plně procítit, co přichází, k čemuž logicky patří i vypuštění emoce ven a pak opuštění...Jsem teprve na začátku, je to práce s emocemi, egem, se svým vědomím, s JÁ. Stále se učím.
Přeji všem ladovský týden bez nehod a strachů, zabalený do huňaté deky lásky a porozumění.
že vlastně nic manuálního neumim, nějak se mi to za ta léta vrylo do hlavy a nepřišlo mi to už ani divné, vždyť zas umím číst zákon, uklidňovat jednání a jiný super divný věci, takže ten umí to a ta zas tohle je fakt pravdivý song, že.
Vždycky jsem těm zručnějším záviděla, že se takhle krásně odreagují a já to umim jen zakleknutím do záhonů...mateřství mi ukázalo opak, nejsem žádná kreativní víla, ale umim vystřihnout papírový řetěz, vystřihovánky z časopisu Puntík, složim puzzle, udělám korále, náramek, udělám plakát z fotek, vydesignuju prostor...a bude toho vic, to vím jistě:). Dokonce si tajně myslím, že se někdy naučím i šít, což jsem vždycky dost radikálně odmítala:)
Zima je tady mimo město ideálním kreativním obdobím, jsme zasypaný sněhem a když se zrovna venku nekoulujeme, tak vaříme, pečeme, hrajeme hry nebo tvoříme. Tenhle víkend jsem upekla famózní špenátové rohlíčky od Kuchařky ze Svatojánu, uvařila výborné vege bourguignon od pana Klímy z greenwayfood.cz, koupila droždí a zítra budu pokračovat zdravými dalamánky.
V sobotu manžel pracoval, ale i přesto stihli s Jondou postavit sněhuláka. V neděli ráno jsme blbli v posteli, bylo to dojemný, snídali, byli na obědě u babi a dědy, pak bruslit na zimním stadionu v Příbrami. Pač jsme byli nezkušení, neprozřetelně jsme opustili na chviličku hrazdičku a už se k ní nedostali. Ještě před tím jsme stihli dobrou kávu v Taste Coffee, užívali si zasněžené krajiny, doma navrtávali obrázky a prostě se tak vzájemně koupali v přítomnosti těch druhých, neb náš společný rodinný čas je stále vzácný a když to najednou je, tak jsme prostě hrozně slastní:)
u babi je to vždycky fajn:)
nedal si spánek po o, takže na ledu byl už samou únavou dost ko:)
Často se mi v hlavě otevírají obrazy, nikdy se asi nedozvím, jestli jsou to obrazy z minulosti, artefakt v DNA nebo jen přeplněná mysl z načteného materiálu o dobách minulých. Jsou to vlastně jen pocity, ale pocity věrné, okamžitě vyvolávající silné emoce. Naposledy se mi tak stalo, když jsme seděli u stolu s dětmi a večeřeli, za okny zima...najednou jsem pocítila neuvěřitelně silný pocit úzkosti, jakoby jsem tu takhle seděla někdy na počátku 20.stol., nebyla si jistá, zda nám zásoby jídla stačí na zimu, smutně se dívala na ty krásné děti, neb zima bude dlouhá, ruce popraskané od tvrdé práce, zima, drsný život, kráva v chlívě... Čas v přítomnosti, s dětmi, mi totiž dovolil nic nikam netlačit, nechat emoce plynout, volně, plně procítit, co přichází, k čemuž logicky patří i vypuštění emoce ven a pak opuštění...Jsem teprve na začátku, je to práce s emocemi, egem, se svým vědomím, s JÁ. Stále se učím.
Přeji všem ladovský týden bez nehod a strachů, zabalený do huňaté deky lásky a porozumění.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Vaše slova:)