rituály v našem životě
Před nedávnem jsme s mým mužem uspořádali pro našeho prvorozeného syna přechodový rituál. Sice chodí do školky jen na dva dny v týdnu, ale i tak je to veliká změna v našem rodinném životě a já měla potřebu ji nějak fyzicky uchopit, iniciovat Jonáška do další fáze dětství, ukázat mu, že i my to vnímáme jako změnu.
Ten den jsem Jondovi už ráno vysvětlila, co budeme dělat, až táta přijede z práce, myslím, že se docela těšil, byť nevěděl "do čeho jde":).
Připravila jsem několik indicií, na kterých měl Jonášek popis úkolu, který má udělat a kde hledat dál. Nešlo o nic složitého, zapeklitého, chtěla jsem čistě jen to, aby cítil, že něčím prochází, že je to teď na něm, a že ho taky něco čeká.
Začali jsme symbolickým očištěním šalvějí, pak na vrcholu nejvyššího kopce u domu našel autíčko, s tátou rozdělal oheň a sám si nařezal a opekl buřt, to jsem nechala kluky samotné. Po buřtech jsem mu u ohně přečetla kratičké povídání o tom, co pro nás znamená, proč prochází tímhle přechodovým rituálem, že jde na pár dní do školky a po téměř třech letech strávených téměř výlučně vždy s maminkou se trošilinku odpoutává a přetrhává pupeční šňůru, zatím jen tak lehce, ale přece. Tatínek u toho bubnoval na svůj šamanský buben a jako završení dostal na ruku náramek, jako symbol ochrany a rodičovské lásky. Náramek jsem po několik dní motala a při motání myslela na Jonáška a taky se hodně vracela do svého dětství... Když jsem viděla, jak to Jona prožívá, jak nám zamyšleně naslouchá, byla jsem dojatá a děkovala jsem své intuici, že jsme si rituál udělali.
Rituály pro mě v posledních dvou letech získávají na důležitosti, považuji je za přirozenou součást života, jako formální přechod do další životní etapy. Naším prvním vědomým rituálem byla vysněná svatba, celý ten proces příprav na rituál, samotný rituál - obřad a ještě mnoho dní po té, pro nás tolik znamenali a tak nás hluboce zasáhli, že se to ani nedá slovy popsat. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli přechodový rituál v podání průvodců Báry Zemanové a jejího manžela propojit s "klasickým" obřadem, kde se vše tak nějak přirozeně prolnulo a zapadlo do sebe. Dalším rituálem byl domácí porod našeho druhorozeného syna Barnabáše. Transformační zážitek , který měl podobu rituálu snad od začátku do konce:) Jak v pořadí třetí teď vnímám právě rituál Jonáškova drobného osamostatnění se.
V knize Cesta (ne) obyčejného člověka - Vývoj člověka a přechodové rituály od autorů J. F. Bíma a I. Němečkové se píše, že přechodem do středního dětství je pojmenování neboli okamžik, kdy dítě začne samo sebe plně chápat jako individuální já, a v mnoha přírodních kulturách je spjato s jedním z nejvýznamnějších rituálů. Obvykle se odehrává mezi 3. - 5. rokem věku. Co nám v naší evropské kultuře zůstalo, byť to nevnímáme jako formální rituál je právě nástup dětí do školky. První den ve školce má přitom rysy přechodového rituálu. Rodina se na něj připravuje dlouho dopředu. Dítě i rodiče se chystají na blížící se opuštění blízké rodiny. Zatím bude dítě rodinu opouštět jen na krátkou chvíli, ale opuštění to je.....
Ten den jsem Jondovi už ráno vysvětlila, co budeme dělat, až táta přijede z práce, myslím, že se docela těšil, byť nevěděl "do čeho jde":).
Připravila jsem několik indicií, na kterých měl Jonášek popis úkolu, který má udělat a kde hledat dál. Nešlo o nic složitého, zapeklitého, chtěla jsem čistě jen to, aby cítil, že něčím prochází, že je to teď na něm, a že ho taky něco čeká.
Začali jsme symbolickým očištěním šalvějí, pak na vrcholu nejvyššího kopce u domu našel autíčko, s tátou rozdělal oheň a sám si nařezal a opekl buřt, to jsem nechala kluky samotné. Po buřtech jsem mu u ohně přečetla kratičké povídání o tom, co pro nás znamená, proč prochází tímhle přechodovým rituálem, že jde na pár dní do školky a po téměř třech letech strávených téměř výlučně vždy s maminkou se trošilinku odpoutává a přetrhává pupeční šňůru, zatím jen tak lehce, ale přece. Tatínek u toho bubnoval na svůj šamanský buben a jako završení dostal na ruku náramek, jako symbol ochrany a rodičovské lásky. Náramek jsem po několik dní motala a při motání myslela na Jonáška a taky se hodně vracela do svého dětství... Když jsem viděla, jak to Jona prožívá, jak nám zamyšleně naslouchá, byla jsem dojatá a děkovala jsem své intuici, že jsme si rituál udělali.
Rituály pro mě v posledních dvou letech získávají na důležitosti, považuji je za přirozenou součást života, jako formální přechod do další životní etapy. Naším prvním vědomým rituálem byla vysněná svatba, celý ten proces příprav na rituál, samotný rituál - obřad a ještě mnoho dní po té, pro nás tolik znamenali a tak nás hluboce zasáhli, že se to ani nedá slovy popsat. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli přechodový rituál v podání průvodců Báry Zemanové a jejího manžela propojit s "klasickým" obřadem, kde se vše tak nějak přirozeně prolnulo a zapadlo do sebe. Dalším rituálem byl domácí porod našeho druhorozeného syna Barnabáše. Transformační zážitek , který měl podobu rituálu snad od začátku do konce:) Jak v pořadí třetí teď vnímám právě rituál Jonáškova drobného osamostatnění se.
V knize Cesta (ne) obyčejného člověka - Vývoj člověka a přechodové rituály od autorů J. F. Bíma a I. Němečkové se píše, že přechodem do středního dětství je pojmenování neboli okamžik, kdy dítě začne samo sebe plně chápat jako individuální já, a v mnoha přírodních kulturách je spjato s jedním z nejvýznamnějších rituálů. Obvykle se odehrává mezi 3. - 5. rokem věku. Co nám v naší evropské kultuře zůstalo, byť to nevnímáme jako formální rituál je právě nástup dětí do školky. První den ve školce má přitom rysy přechodového rituálu. Rodina se na něj připravuje dlouho dopředu. Dítě i rodiče se chystají na blížící se opuštění blízké rodiny. Zatím bude dítě rodinu opouštět jen na krátkou chvíli, ale opuštění to je.....
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Vaše slova:)