Asi jen pro maminky:)

Zažívám totální blaho, celý den byl od rána tak nějak v pohodě, harmonický, kluci byli zlatí, Jonda šel sám spát po o, dopo jsme odšťavňovali, uklízeli a hráli si. Bárny se po obědě probudil takovej krásně zmuchlanej, opocenej, s překrásným úsměvem, měla jsem do něj pořád zabořenej nos a muchlovala ho, ještě dlouho potom "jsme se kojili" a váleli v posteli.

Když jsme se sebe nabažili, naložila jsem ho do kočárku a šla ke kachnám, běžci jsou hrozně vtipný zvířata, hned začnou strašně řvát a jsou asi jako šťastní, neb tuší, že budou mít brzy čistý pelech. Když je sláma vyndaná, chodí nakukovat a vedou řeči:)))

Do toho se probudil Jonda, šli jsme prozkoumat potok. Teklo hodně vody, neb sníh taje kosmickou rychlostí, taky sněhulák je už celý pokřivený a vypadly mu všechny knoflíky.

Kojim už málo, užívám si ty klidné, intimní chvilky co to jde, všechno tak letí...věřím, že kojením dávám dětem ten nejlepší základ (nejen nutričně ale taky psychicky, páč pocit důvěry, bezpečí a tak...), je to podle mě to největší a nejsilnější propojení dítěte s matkou, s životem jako takovým. Malý velký zázrak, vnímám to snad mnohem silněji než s prvním dítětem, kdy jsem paradoxně kojení využívala i pro uklidňování a tišení, Bárny má zas na druhou stranu občas dudlík, ale už ze své podstaty potřebuje uklidňovat tak o 90 % méně než náš první velký učitel:)

Jooo, taky mi už funguje auto, takže radost převeliká, nakonec jsme zjistili, že se rozbilo, neb jeho předchozí majitel nedávno nečekaně zemřel a měl ho prý moc rád, teda ten zemřelý minulý majitel měl moc ráda toho teď mého teracana:), no takže jsem si do něj včera sedla a než jsem zkusila nastartovat, promluvila jsem si s ním. Hlavně jsem mu vysvětlila, že my jsme také hodní majitelé, a i když mám v autě bordel, neznamená to, že ho nemám ráda, no a světe div se, nastartovalo:) Jako... nějakou novou součástku jsme tam před tím dali, ale byla to sázka do loterie, vyšlo to a jak to vlastně tedy bylo, nechám na každém z vás.

Dlouho jsem nevložila žádné moudro z mé oblíbené knihy, teď je příležitost, tak prosím tady, čtěte a užívejte si mateřskou plnými doušky, je to dar:):

"Omlouvejme se - Omluva je něco, co nenáleží jen nám dospělým. Po dětech chceme omluvu velmi často. Kolikrát ji děti slyší od nás? V nemálo případech téměř nikdy. Stalo se mi nedávno, že dědeček špatně vyhodnotil jednu situaci vůči vnučce a neprávem na ni zareagoval. Šestiletá holčička se schovala za křeslo a plakala. Plakala v místnosti plné dospělých lidí, protože cítila křivdu a možná čekala, že to někdo vyřeší, napraví. Že třeba dědeček přijde za ní a řekne:"Promiň, přetekly mi nervy...." A holčička by si možná situaci i s nenarušenou důvěrou v dědečka uzavřela. Ale nestalo se. Takové malé křivdy v nás mohou zůstat po celá léta, ba po celý život. Potom nechápeme, proč najednou nedokážeme u osoby, která tu křivdu způsobila, reagovat, jak bychom si přáli. A může to být právě kvůli těmto maličkostem. Dospělí nejsou dokonalí, dělají chyby, ale důležité je situace uzavírat, napravovat. A omluva může být jedním ze způsobů. Dítě na ni má právo. Učí se omluvy přijímat, ale také je ve vhodných situacích používat. To se nenaučí z knih, z pohádek, to jim přinese pouze reálný život."
zdroj: S láskou i rozumem